|
Vítejte,
Host
|
Pravidla
Kdo si myslí, že je jediný, který se po nocích učí a moc mu to nejde, tak se plete. Je nás víc. Stovky, možná tisíce lidí v této zemi právě teď sedí u počítačů, nad knihami, skripty, papíry, učí se a moc jim to nejde.
Stránky které možná prohlížíte vznikaly dlouho a hotové nebudou nikdy. Nikdy se nenaučím používat Joomlu tak, abych použil všechny funkce, které nabízí. Určitě se ale ještě o něco málo zlepším. Jdu do toho s rizikem, že celý systém zase nabourám, budu z toho smutný a naštvaný, jako jsem byl vždy, když jsem ho naboural v minulosti, všechno jsem musel smazat a nainstalovat znova.
Zatím jsem se dopustil těchto významných chyb: Z neznalosti jsem nainstaloval Joomla 2.5, ale návod v češtině jsem koupil pro verzi 1.5. Než jsem přišel na to, že se jedná o jiné prostředí, to jsem se natrápil. Takže jsem zahodil návod v češtině, zjistil, že pro 2.5 je pouze anglicky a protrpěl si překlady automatických překladačů, které sice někdy pomohou, jindy jsou akorát pro zlost.
Další chyby jsem udělal na hostinzích. Kde kdo nabízí automatickou instalaci a provozování Joomla, ne vždy ale všechno funguje jak má. Odhalit, že chyba není na mé straně, ale ve vybavení hostingu php, Mysql a toho, jak to mají nastavené, to byl doslova porod.
Při nastavování databází jsem už nevím kolikrát zničil fórum, které provozujeme s kolegyní. Naposledy jsem ho dokázal zničit i když mě kolegině žádala, abych do ničeho proboha už nevrtal, že je špatná chvíle pro pokusy. Svatosvatě jsem vše slíbil, jenže pak se mi zdálo, že stačí malé přenastavení databáze a vše konečně rozchodím. Byl jsem si stoprocentně jistý, že mám situaci pod kontrolou. Bohužel malé přenastavení databáze vedlo k jejímu zhroucení a jediné, co doposud spolehlivě fungovalo, totiž fórum, bylo nenávratně ztraceno. Jak mi asi bylo, když jsem se po příchodu do práce musel kolegyni podívat do očí a přiznat, že jsem slib nedodržel, si každý představí sám. Dodnes mě to mrzí, snad se to už opravdu nestane.
Později článek upravím a ve výčtu chyb budu pokračovat. Teď mám málo času a nedostal bych se k tomu, proč tento článek vlastně píši. Totiž k otázce, proč to vlastně dělám, když z toho nic nemám, nikdo mi nic nedá a ocenění se nedočkám.
Odpovědět se dá jednoduše: Protože musím. Něco mě nutí namahat mozek, trápit se neúspěchy, prožívat nad ránem zklamání z toho, že se mi zase nepovedlo dosahnout cíle, že jsem si zase něco smazal, zrušil, zničil. Ne, nejsem masochista, jsem zvyklý na úspěch, úspěch je droga, těžce návyková droga. Když ji nemám, trpím absťákem, pořád přemýšlím, kde mám chybu, pořád zkouším a vím, že jednou přijde ráno, jako je tohle. Ráno, kdy budu vědět, že jsem prorazil. Budu unavený, ale budu mít chuť řvát radostí, řvát, že ještě žiju, že jsem pořád tady a pořád Jirka Šťastný. Je uplně jedno, že ostatní to nevidí, že je spousta lepších, než jsem já, že jsem objektivně vlastně nic nedokázal.
Každý, kdo tenhle pocit vlastního překonání někdy zažil tomu propadne, není cesty zpět. Kdo neprožil, nepochopí.
Jirka